Referáty, seminárky a další…

Zpět na: Referáty

Monako

Monako, starověké knížectví s bohatou a barvitou historií, leží pod Přímořskými Alpami na Azurovém pobřeží při břehu Ligurského moře. Jeho státním zřízením je konstituční monarchie.

Monako se rozkládá na necelých 2 km², z čehož asi 40 hektarů bylo vydobyto z moře během posledních dvaceti let. Po Vatikánu je druhým nejmenším státem na světě. Se svou polohou 43°43´ severní šířky a 7°47´východní délky je od Prahy vzdáleno 889 km. Sousedí pouze s Francií, se kterou má 4,4 km dlouhé hranice.

Nejbližší mezinárodní letiště je v Nice - 22 km daleko. Odtud se do Monaka dá snadno dostat autobusovými linkami, taxislužbou, vlakem nebo sedmiminutovým letem helikoptérou.

Skládá se z pěti na sebe navazujících měst:

  1. Monaco-Ville. Staré opevněné město na skále a zároveň oficiální hlavní město s knížecím palácem, opevněním, zahradami, katedrálou a Oceánografickým muzeem.
  2. La Condamine. Přístavní oblast.
  3. Monte Carlo. Založené roku 1866 za panování knížete Karla III, který mu dal i jeho jméno. Město s mezinárodně proslulým kasinem, velkými hotely a novou čtvrtí Larvotto, která vyrostla na pobřežních navážkách. Zde se také rozkládá jediná monacká pláž.
  4. Fontvieille. Pobřežní část s 22 hektary plochy vydobyté z moře.
  5. Moneghetti. Nejzápadnější část s proslulými exotickými zahradami.

Obyvatelstvo

Velkou část obyvatelstva Monaka tvoří cizinci. V roce 1968 to bylo 19 300 cizinců z celkového počtu 23 000. Většina z nich byli Francouzi (12 900) a zbytek Italové. Podle sčítání lidu v roce 1990 se populace knížectví sestává z asi 30 000 obyvatel, 5 000 z toho jsou Monegaskové (původní obyvatelé Monaka), 12 100 Francouzi a 5 000 Italové. Monacká národnost se přiznává každému, kdo se narodí na území Monaka nebo v cizině monackému otci. Z občanství plynou četné výsady, například přednostní získání pracovního místa, nižší nájemné nebo bezplatná zdravotní péče a vzdělání. Monačané ale nesmí hrát ve zdejším kasinu, protože prohra by byla příliš nedůstojná. Na druhou stranu, krupiérem v tomto kasinu se může stát pouze rodilý Monačan.

Hustota osídlení je jedna z největších (ne-li největší) na světě: téměř 16000 osob na km²

Původním jazykem oblasti Monaka je monegaština. V této směsi ligurských dialektů italštiny a okcitánšiny došlo od počátku 20.století k určité kodifikaci a vznikaly v ní i literární díla. Dnes monegaštině rozumí okolo tisíce lidí, ale plynně s ní dokáže hovořit asi 200. Od 70. a 80. let je snaha o záchranu a oživení jazyka, protože je to symbol monacké osobitosti. Monegaština se vyučuje na školách ve staré formě z poloviny 19.století, užívá se při bohoslužbách. Většina obyvatel je římskokatolického vyznání.

Klima

Díky své poloze v subtropickém pásmu je podnebí Monaka příjemné a teplotně vyrovnané. Alpy chrání Monako před chladnými severními větry.

Zimy jsou mírné, průměrná teplota v lednu a únoru je 8,2°C, a v létě je zde sucho a teplo. Průměr v červenci a srpnu činí 25,5°C. Celková průměrná roční teplota je 16,31°C a za celý rok si knížectví užije výjimečného množství slunce - až 3000 hodin. Deštivých dnů je do roka asi padesát. Prší většinou na podzim, prudké lijáky (spojené se silnými bouřkami) a mlhy se téměř nevyskytují.

Historie

Tisíc let př.n.l. sídlily na území Monaka kmeny Ligurů, podle nichž je pojmenováno místní moře. Později v 10.století př.n.l. byly Ligurové vytlačeni Féničany, a ti zde založili osadu a přístav. Osadu pojmenovali Portus Hercules Monoicos. Jméno země je odvozeno právě od slova monoikos - mnich, poustevník. Za vlády Řeků v 7. a 6. století zde byl vystavěn chrám zasvěcený Heráklu Monoikovi. Na přelomu letopočtu patřilo území Římanům.

Roku 1191 daroval Jindřich VI. monackou zátoku a skálu Janovské republice. Janovan Fulco de Castello tu roku 1215 položil základy pevnosti se čtyřmi věžemi. O osmdesát let později se monacké pevnosti zmocnil rod Grimaldiů. Vypráví o tom legenda, jak o vánocích na bránu pevnosti zaklepal františkánský mnich. Jakmile strážci otevřeli, aby se mnich ohřál, vyskočili ukrytí ozbrojenci a v čele s "mnichem" Francoisem Grimaldim pevnost dobyli.

Od roku 1524 bylo Monako po více než sto let pod nadvládou Španělska. V roce 1641 podepsal kníže Honoré III. smlouvu o přátelství s francouzským králem Ludvíkem XIV. a knížectví tak přišlo pod ochranu Francie.

Za Velké francouzské revoluce bylo knížectví dočasně připojeno k Francii, ale v roce 1814 byla jeho nezávislost obnovena a o rok později jeho ochranu zajišťovalo Sardinské království. Smlouva se Sardinií byla pro Monako mnohem méně výhodná než s Francií, a proto se později dostalo znovu pod ochranu Francie. Po vzpourách monackých obcí Menton a Roquebrune tyto obce odkoupila Francie a Monako tak ztratilo více než tři čtvrtiny svého území. Na oplátku ovšem dostalo záruku své nezávislosti.

Ztrátou obcí Monaco ztratilo také veškerou zemědělskou půdu a knížectví muselo hledat nové zdroje příjmů nejen na údržbu dvora. V roce 1863, po několika pokusech zvýšit finanční aktivity knížectví, dostal Karel III. a jeho matka Caroline nápad založit hráčský dům pod záštitou nové společnosti Společnost mořských lázní (Société des Bains de Mer). Koncese byla dána Francoisi Blancovi na padesát let. Pod jeho svědomitým vedením se obchod rozvíjel tak, že překonával i ty nejoptimističtější předpovědi. Hotely, divadlo, casino - to vše začalo turisty přitahovat i přes obtížný přístup k Monaku. Po dokončení železnice mezi Nice a městem Ventimiglia se jejich počet ještě zvýšil. Společnost mořských lázní sídlící na skále Spelugues byla rychle obklopena luxusními hotely a stavbami. Nově se tvořící město dostalo roku 1866 název Monte Carlo na počest knížete Karla.

Po Karlu nastoupil roku 1889 jeho syn Albert I. Jeho výzkumy na polích oceánografie a paleontologie mu vysloužili skvělou pověst a místo v Akademii věd. Seznam všech jeho počinů by vydalo na dlouhý seznam. Stačí si vzpomenout, že založil Oceánografický institut s jeho slavným muzeem a také mu vděčíme za Muzeum prehistorické antropologie v Monaku a Institut lidské paleontologie v Paříži. Navíc v roce 1903 založil Mezinárodní ústav míru ke studiu prostředků řešení neshod mezi národy nenásilnou dohodou. Roku 1911 se Monako stalo konstituční monarchií. Kníže si přesto ponechal rozsáhlé pravomoci, i když byl omezován Národní radou.

Během 1.světové války bylo Monako neutrální a za 2.světové války ho okupovala italská a od roku 1942 německá vojska. Osvobozeno bylo 3.září 1944. Po válce nastoupil na trůn kníže Rainier III., vládnoucí až dodnes (Poznámka: kníže Rainier III tento měsíc zemřel - duben 2005). Rainier vyvolal roku 1956 skandál svým sňatkem s americkou filmovou hvězdou a oblíbenkyní Alfreda Hitchcocka Grace Kellyovou. Kellyová si brzy získala srdce svých odpůrců, ale její filmová kariéra, díky lidem dohlížejících na protokol, sňatkem skončila. Porodila tři děti - v roce 1958 následníka trůnu Alberta a později dvě dcery Caroline a Stephanii. Roku 1982 jela Grace Kellyová se Stephanii sportovním autem serpentinami a auto znenádání vyletělo ze silnice. Při nehodě Stephanie utrpěla několik vážnějších zranění a třiapadesátiletá kněžna přišla o život. Říká se, že to bylo v místech, kde se odehrávala automobilová honička z filmu Chyťte zloděje, v kterém Grace Kellyová hrála.

Kníže Rainier začal mít problémy se státním rozpočtem, protože po válce mnoho boháčů zchudlo a Monte Carlu, které do té doby bylo hlavním zdrojem financí, hrozil úpadek.

Rainier chtěl Monako zpřístupnit i méně majetným vrstvám výstavbou pláží či méně luxusních hotelů. Také chtěl rozšířit území na úkor moře, kvůli čemuž se dostal do sporu s Národní radou. Rainier proto zrušil ústavu a dva roky vládl absolutisticky. V roce 1962 byla vyhlášena nová ústava. Od roku 1993 je Monako 183. členem OSN. Politické vztahy s Francií jsou definované smlouvou z 27. července 1918 a článkem 436 Versaillské smlouvy z 18. června 1919. Roku 1951 oba státy uzavřely smlouvu o vzájemné spolupráci v oblasti daní, cla, pošty a televize.

V druhé polovině 90.let bylo Monako jednou z nejbohatších zemí a až do vydání nové ústavy představoval bezdaňový statut země daňový ráj pro boháče (ale i nové daně jsou nízké). Kvůli daním se ale Monako dostalo do sporu se svým sousedem Francií. Protože do Monaca přesídlilo spousta Francouzů, aby uniklo francouzským daním a Francie tak přicházela o příjmy, podepsaly oba státy dohodu. Tato dohoda určuje povinnost platit daně těm Francouzům, kteří v Monacu žijí méně než pět let.

Kníže

Hlavou státu je kníže. Zastupuje knížectví v zahraničí, jmenuje a odvolává členy vlády a může rozpustit Národní radu. Může také například udělovat cizincům monacké občanství. Ústava z roku 1962 určuje následnictví trůnu. Tím se mohou stát přímí a legitimní potomci vládnoucího knížete, přičemž mužští potomci mají přednost před ženskými. V případě, že kníže nemá legální potomky, může se následníkem stát i adoptované dítě. Princ může nicméně vykonávat svou funkci až od svých 21 let. Do té doby ho zastupuje jeho poručník. Následníkem trůnu po knížeti Rainierovi je jeho syn Albert.

Vládní rada (Conceil De Gouvernment)

Výkonná moc náleží Vládní radě v čele se státním ministrem, kterého navrhuje kníže. Ve Vládní radě jsou ještě tři členové - jeden pro finance a ekonomiku, druhý pro vnitrozemí a třetí se věnuje veřejným činnostem a sociálním záležitostem.

Národní rada (Conceil National)

Má 18 členů volených na 5 let. Voliči jsou občané nad jednadvacet let (od roku 1963 bylo volební právo přiznáno také ženám) mající monacké občanství více než pět let. Kandidáti musejí být Monačané starší 25 let. Národní rada má spolu s knížetem zákonodárnou moc. Toto shromáždění se schází dvakrát do roka, ale může mít i výjimečná zasedání, pokud je vyzváno knížetem nebo pokud o zasedání projeví zájem dvě třetiny jeho členů. Zasedání rady jsou publikována v Journal de Monaco - oficiálním vládním deníkem knížectví.

Soudní moc

Soudní moc má několik stupňů. Soud 1.instance, odvolací soud, vyšší odvolací soud a kriminální soud. Nejvyšší soud rozhoduje v ústavních záležitostech

Korunní rada (Conceil De La Couronne)

Sestává se ze sedmi členů, které na tři roky jmenuje kníže. Rada se setkává 2× do roka, aby řešila státnické záležitosti. Jsou to otázky týkající se podpisů důležitých mezinárodních smluv, rozpuštění Národní rady či amnestie. Korunní rada má však jen poradní hlas.

Vzdělání

Školní docházka je povinná pro všechny děti od šesti do šestnácti. Systém školství je stejný jako ve Francii. Výuka ale obsahuje navíc historii Monaka, monacké vládní zřízení a nepovinný předmět monegaštiny. Základní vzdělání je poskytováno na čtyřech místech. Vyšší vzdělání poskytují Lycée Albert I. (účetnictví), Lycée Monte Carlo (hoteliér, obchod) a vysoká škola Karla III. Dále taky Hudební akademie knížete Rainiera, Akademie klasického tance kněžny Grace či škola pro zdravotní sestry.

Kultura

Kulturní ovzduší knížectví, které se nejrychleji vyvíjelo zvláště v sedmnáctém století s podporou knížete Honoré III., je hlavním předmětem zájmu současného knížete Rainiera III., který následuje příkladu prince Pierra z Monaka přátelícího se s největšími spisovateli, malíři a skladateli jeho doby.

Za kulturní rozvoj knížectví odpovídá jedna z části vlády - Úřad kulturních záležitostí podporující nové talenty a uměleckou tvorbu.

První týden v únoru se koná Mezinárodní cirkusový festival. Největší cirkusy tu reprezentují svoje umění pod dohledem mezinárodní poroty a ti nejlepší jsou pak oceněni Zlatými a Stříbrnými Klauny. Druhý týden v únoru patří Mezinárodnímu televiznímu festivalu. Televizní společnosti z různých zemí zde představují svou produkci.

Monako v podstatě pořádá téměř každý týden nějakou událost na mezinárodním poli. Rallye Monte Carlo, závody Formule 1, tenisové a golfové turnaje, týden jachtařů, mezinárodní psí show, plavecká a atletická setkání, všelijaké festivaly kouzelníků, hudebníků dokonce i ohňostrojci zde mají v létě svůj festival. A když už tu není žádný mezinárodní podnik, konají se místní kulturní akce jako je třeba Jaro umění.

Tradice

Knížectví po celá staletí podporovalo náboženské a civilní tradice. Některé obřady a ceremonie se v průběhu let přeměnily v populárnější slavnosti, ale svůj význam nezměnili. Státní svátek je 19.listopadu, nejoblíbenějším svátkem jsou ale Vánoce. Vánoce v Monaku se slaví tak jako ve většině katolických zemi. Jsou to svátky rodinné s ozdobeným stromečkem. V krbu by mělo hořet vánoční poleno, ale protože většina nových domů krb nemá, nahrazuje se vánoční poleno dortem ve tvaru polene.

Saint Dévote, patronka knížectví

Kdysi dávno ...psal se právě začátek 4.století... žil na ostrově Korsika krutý guvernér, který pronásledoval křesťany. Dévote se zaslíbila, že bude sloužit jedinému bohu a za to byla zatknuta, uvězněna a následně mučena. Dévote svou víru neodvolala, a proto byla usmrcena. Její tělo bylo posláno na lodi do příhodnějších končin, kde by našla křesťanský pohřeb. Brzy po vyplutí však nastala ohromná bouře a s lodí to vypadalo špatně. Z úst Dévote však vylétla holubice a bouře začala ustávat. Holubice pak doprovázela loď až k pobřeží dnešního Monaka, kde bylo Dévotino tělo zbožně přijato křesťanskou komunitou. Tento den 6.února (v našem kalendáři je to 27.leden 314) vzala Svatá Dévote Monako a jeho obyvatele pod svá ochranná křídla.

K místu jejího hrobu přicházelo více a více věřících, obyvatelů a námořníků procházejících Monakem, aby uctili její památku. Jeden muž ovšem dostal nápad, že v noci ukradne její ostatky a za mořem na nich bude vydělávat. Skupina rybářů ale naštěstí muže zadržela a jako varování všem dalším odvážlivcům byla jeho loď spálena.

V šestnáctém století, při obléhání Monaka, byly ostatky St.Dévote uloženy v opevnění a dodávaly obráncům síly. Tyto doby jsou sice už dávno pryč, ale Dévote je stále uctívána. Důkazem je každoroční ceremonie konaná v kostele St.Dévote. Po nočním průvodu se svíčkami následuje zapálení modelu lodi, který připomíná zločin spáchaný v minulosti.

Život svaté Dévote byl ztvárněn monackým básníkem Louisem Notariem (1879-1961) v jeho básni "Legenda o svaté Dévote" psané v monegaštině.

Monaco Ville

Hlavní město s rozlohou 0,23 km² leží na skále asi 60 metrů nad mořskou hladinou. Trvale zde žije okolo dvou tisíc lidí včetně panovníka a jeho rodiny.

Knížecí palác (Palace Princier)

Díky zájmu okolních států si skála, na které knížecí palác leží, udržovala dlouhý čas obranný charakter. Vznikla zde pevnost a až v 17.století učinil princ Honoré II. (1597-1662) první kroky k jejímu přetvoření na knížecí palác. Vojenská podoba zůstala zachována, ale interiér se úplně změnil. Zaplnil se nádhernými uměleckými sbírkami, drahými nástěnnými koberci a nábytkem. V roce 1690 Prince Louis I. (1642-1700) nechal vyhotovit velkou bránu existující dodnes. Tato brána se otevírá na nádvoří s dvojitým schodištěm z italského Carraraského mramoru, vedoucím k Heráklově galerii a které je považováno za centrální část pevnosti postavené na začátku 13.století.

Pařížská smlouva z roku 1815 navrátila Monaku suverenitu a Honoré IV. (1758-1819) s Honoré V. (1778-1841) se pustili do restaurace paláce vydrancovaného během Francouzské revoluce, který v té době sloužil i jako nemocnice. Florestan I. ještě sledoval úspěšnou rekonstrukci a Charles III. (1818-1889) se už mohl kochat věží St.Mary a okolními stavbami vybudovanými ve stylu Florentských paláců. Kníže Albert I. (1848-1922) nechal postavit hodinovou věž s použitím bílého kamene z la Turbie. Po smrti Luise II. v roce 1949 si kníže Rainier III. vytyčil cíl palác vyzdobit a modernizovat. Opravil staré fresky ze 17.století a nádvoří bylo vydlážděno třemi miliony bílých a barevných kamenů tvořících ohromné geometrické obrazce. Jižní křídlo, zničené během revoluce, bylo znovu vystavěno a nyní hostí soukromé prostory panovníkovy rodiny, právě tak jako Musée des souvenirs napoléoniens a archiv knížecího paláce.

Prostory paláce jsou veřejnosti otevřeny od července do srpna, zatímco museum a archiv můžete navštívit celý rok. Před palácem jsou podél stěn rozmístěna bronzová děla darovaná francouzským králem Ludvíkem XIV. Každý den v poledne se na náměstí shromáždí hromady turistů, kteří si nechtějí nechat ujít slavnostní střídání stráží.

Oceánografické muzeum (Museé Océanographique)

Jednou z hlavních atrakcí knížectví je Oceánografické muzeum, k němuž patří i Oceánografický institut. Muzeum založil v roce 1911 kníže Albert I. Spousta exponátů pochází z výprav, kterých se účastnil. Na počest knížete, který je odborníky považován za zakladatele moderní oceánografie, stojí před muzeem jeho socha. Budova je zčásti vestavěna do skály přímo nad mořem a na její fasádě jsou jména lodí, na nichž byly prováděny nejvýznamnější průzkumy moří.

V přízemí je sbírka, která ukazuje reprezentativní výběr celé mořské a podmořské fauny a z které nejvíce na první pohled zaujmou gigantické kostry oceánských savců. V prvním patře jsou modely různých lodí použité Albertem I. při jeho výpravách a laboratoř z Hirondelle II., oblíbené jachty knížete, zrekonstruovaná podle skutečnosti. Je tam také hala věnovaná vůbec celému oceánografickému výzkumu - tato sbírka je považována za nejkompletnější na celém světě. Nejatraktivnější částí se samozřejmě stalo přes 90 bazénů s živými exponáty - plave zde okolo 350 různých druhů, celkem přes 4000 ryb.

Muzeum slouží také jako meteorologická stanice a seismologická observatoř a veřejnosti nabízí výhled na italskou Rivieru.

Posláním muzea je také vítat vědce z celého světa, kterým nabízí k dispozici laboratoře o 2000 m². Výzkumy zdejších vědců mají velký význam - za jejich nejvýznamnější čin se považuje sestavení první mapy světových oceánů o 24 listech. Od roku 1957 je řiditelem francouzský oceánograf, autor několika knih a 36ti hodinového seriálu o jeho výpravě, Jacques Yves Cousteau.

Katedrála

Základní kámen katedrály byl položen 6.ledna 1975 za vlády Karla III. a dokončena byla 1884. Katedrála byla, podobně jako hodinová věž z knížecího paláce, stavěna s použitím kamene z la Turbie. Má tři lodě, pilíře jsou ze žuly a oltář z mramoru z Carrarasu. Obdivovat můžeme dvě malby z 16.století, oltář z pozlaceného dřeva španělské renesance či okna navržené z velké části ve stylu 12.století. Katedrála je místem posledního odpočinku monackých knížat.

Zahrady St.Martin (Jardins St.Martin)

Otevřeny za vlády Honoré V. leží u Oceánografického muzea. V zahradě můžeme nalézt bronzovou sochu Alberta I. jak kouká na moře a oblohu.

Monte Carlo

Casino

Asi nejznámější casino na celém světě, vybudované na opuštěné skále Spelugues, se o pět let později stalo novým městem - Monte Carlo. Hlavní budova se dvěmi věžičkami převyšujícími střechu a neo-klasickým průčelím, práce Charlese Garniera, leží naproti operní budovy, což je také Garnierova práce. Casino navštíví ročně 800 tisíc lidí. Pro běžné turisté jsou zde hráčské místnosti otevřené každý den již od poledne. Ve čtyři hodiny se otevírají soukromé salony, kde je povinné sako a kravata (samozřejmě jen pro muže:). Pro ty nejbohatší je tu ještě místnost bez oken potažená kůží. Ve večerním obleku zde může hrát až jedenáct hráčů, přičemž základní vklad činí pět tisíc franků (něco kolem 30 tisíc korun).

Před casinem jsou zahrady s jezírky a fontánami a z teras za casinem můžeme pozorovat Vasarelyho úžasnou geometrickou práci "Hexagrace" tvořící strop Auditoria Kongresového centra.

Opera Monte Carlo

Od roku 1982 sídlí opera v Garnier Hall pojmenované podle jejího architekta. Budova se zajímavou minulostí, ve které bylo poprvé představeno mnoho nových her jako třeba Wagnerova "Tristan a Isolde" roku 1893 nebo Ravelovo "Dítě a kouzla" v roce 1925. Každý rok řiditel John Mordler, prezentuje operu uvedením čtyř nových prací, často nové výroby.

Zde také předvádí své umění Balet Monte Carlo pod vedením Jean-Marca Genestié a Jean-Christophe Maillota. Prezentují se tu v období Vánoc a Nového roku, pokračují v březnu a dubnu festivalem Jaro umění a končí do státního svátku v listopadu.

Filharmonický orchestr Monte Carlo

Orchestr byl založen v polovině minulého století (teď už předminulého) a až do roku 1953 se nazýval Národní orchestr opery Monte Carlo a ke svému dnešnímu názvu přešel v roce 1973. Se svými 83 členy zkušeně interpretuje symfonické, lyrické skladby a také baletní hudbu. Orchestr hostil a stále hostí velké dirigenty od Toscaniniho, Richarda Strausse, Leonarda Bernsteina k Lorinu Maazelovi. Orchestr dostává spousty cen za své nahrávky jako třeba Zlatého Orfea.

Moneghetti

Exotická zahrada (Jardin Exotique)

Veřejnosti otevřená od roku 1933 po dvaceti letech práce. Leží na vápencové skále zvané Psí hlava. Představuje všelijaké tvary kaktusů z Ameriky a Afriky, aloe a gigantické agáve. Panující příznivé klimatické podmínky podmiňují existenci této neobyčejné zahrady. Asi sto metrů nad zahradami je jeskynní systém, kterým lze sestoupit až do hloubky 50 m.

Condamine

Slovo Condamine označuje nížinu mezi dvěma skálami, což Condamine přesně je. Obchodní čtvrť s přístavem, kde žije více jak polovina obyvatel Monaka

Hymna

Státní hymna "Principauté Monaco, ma patrie", tedy Monacké knížectví má vlast, byla jako hymna poprvé hraná v prosinci 1867. Slova stvořil Theophile Bellando de Castro (1820-1903) a upravil je Louis Canis. Hudbu složil Albrecht (1817-95) na motivy národní písně.

Principauté Monaco ma patrie,
Oh! Combien Dieu est prodigue pour toi.
Ciel toujours pur, rives toujours fleuries,
Ton Souverain est plus aimé qu'un Roi.
(repeat)
Fiers Compagnon de la Garde Civique,
Respectons tous la voix du Commandant.
Suivons toujours notre banničre antique.
Le tambour bat, marchons tous en Avant.
(repeat)
Oui, Monaco connut toujours des braves,
Nous sommes tous leurs dignes descendants.
En aucun temps nous ne fűmes esclaves.
Et loin de nous, régnčrent les tyrans.
(repeat)
Que le nom d'un Prince plein de clémence
Soit repété par mille et mille chants.
Nous mourons tous pour sa propre défense,
Mais aprčs nous, combattrons nos enfants.
(repeat)

Prameny:

  • Hlavní města Evropy - Evžen Škňouřil; Albatros, Praha 1998
  • 7+1 nejmenších v Evropě - B.A.Pečnikov; Lidové nakladatelství, Praha 1989
  • Národnostní menšiny v Evropě - Leoš Šatava; Ivo Železný, Praha 1994
  • Lexikon zemí 2000; Fortuna Print 2000
  • Státy a území světa - V.Liščák, P.Fojtík; Libri, Praha 1996
  • Oficiální stránky Monaka
  • Bedekr
  • Lonely Planet

webzdarma.cz