Referáty, seminárky a další…

Zpět na: Referáty

Inkové

Země Inků se táhla na jihoamerickém pobřeží Tichého oceánu přes území dnešního Ekvádoru, Peru, Bolívie a Chille a s rozlohou 4000 km2 to byl největší a nejcentralizovanější stát staré Ameriky. Předkové Inků žili v Peru už kolem roku 2000 př.n.l.

Původ

Něco bližšího původ Inků je dost těžké zjistit. Nejen proto, že Inkové neměli písmo, ale taky kvůli tomu, že pokud nějaký kmen dosáhne takové moci jako právě Inkové, jsou jeho dějiny o počátcích většinou předělány do přijatelnější podoby, která odpovídá momentální velikosti státu. Například tak, že je zveličována primitivnost původních národů, aby se zdůraznil "úžasný" vzestup říše.

Legend o původu Inků je pochopitelně několik. Jedna z nich mluví o jistém místě v horách (jménem Paccari-Tambo), odkud z jeskyně vyšlo osm sourozenců - čtyři bratři a čtyři sestry. První z bratří se jmenoval Manko Capak. Jména ostatních bratrů se v jednotlivých pramenech liší, ale tito bratři nejsou důležití, protože Manco Capak (původně se jmenoval Ayar Manco) se jich stejně rychle zbavil, aby mu nestály v cestě k moci (jednoho zazdil v jeskyni a dva se proměnili v kámen). Se svými sestrami, které si všechny vzal za manželky, a lidmi z okolních jeskyň přišel do údolí, kde založil hlavní město budoucí říše. Město dostalo název Cuzco, což v překladu znamená "střed", "pupek".

Další legenda je celkem podobná. Rozdíl je v tom, že jednoho dne se otec Slunce – Inti -, už nemohl dál dívat na to, jak lidé žijí jako zvířata a vyslal na zem své děti – Manco Capaca a jeho ženu a sestru Mama Ocllo. Vrazil jim do ruky zlatý prut (nebo taky žezlo) a nařídil jim, aby na zemi šířili civilizaci – a to nejlépe tam, kde se zlatý prut na první hod zapíchne do země. Manco a jeho žena chodili po zemi a všude prut házeli, ale ten se nikde nezabodl. Nakonec dorazili k místu, které se objevuje i v předchozí legendě (místo odtud vyšlo osm sourozenců). Vydali se také do údolí Cuzca, a prut se tu zapích tak lehce, že zmizel v zemi a nikdo ho už nespatřil. Capak naučil zdejší lidi pěstovat plodiny, barvit vlnu, vyrábět nástroje a šperky a stal se jejich vůdcem.

Rozdělení

Protože něco jako staré Peru neexistovalo, nazývá se stát vytvořený inky tak, jak ho nazývali inkové sami – Tawantinsuyu – něco jako Čtyři díly světa. Říše byla totiž dělena na čtyři části "suyo" – Chinchasuyo, Antisuyo, Contisuyo, Collasuyo – a v jejím středu stálo Cuzco.

Zemědělství

Základem obživy inků bylo zemědělství, i když dost primitivní. Každé příhodné místo bylo obděláno. Kvůli hornaté zemi stavěli inkové svá políčka na svazích, terasovitě nad sebou. Celá desetiletí stavěli kamenné zdi a v koších nosili úrodnou půdu a kladli ji za kamenné hráze, aby ji dešťová voda neodplavila. Půdu obdělávali ručně, bez tažných zvířat a pluhů.

Veškerá půda v říši inků patřila panovníkovi. Ten ji rozděloval jednotlivým obcím a obce pak lidem, aby na ní pracovali. Protože v podstatě neexistovalo soukromé vlastnictví, považovala se krádež za zločin proti státu a následoval trest smrti.

Orná půda byla rozdělena na tři díly. Jeden díl patřil bohu Slunce, druhý díl Inkovi a třetí prostým indiánům. Jejich díl byl ale dost velký. Inkovi patřila i zvěř a jako jediný mohl dávat povolení k lovu. Jen ryby a ovoce planých stromů patřilo všem. Pěstovali brambory, koku, chinovník, kukuřici a bavlnu. Maso a vlnu získávali z lam, alpak (druh lamy) a vikuní. A také z malého králíka cui.

Půda přidělená obcím se tedy dál rozdělovala jednotlivcům. Každý muž (purik), který se oženil dostával díl půdy zvaný topu. Tento díl stačil na obživu dvou lidí. Když se jim narodil syn dostali další díl a když dcera byl příděl poloviční. Půda se každý rok dělila znovu, a tak měl každý možnost vyměnit horší půdu za lepší. Indiáni měli povinnost svůj příděl půdy obdělávat a nesměli jej prodat ani vyměnit. Přídělově se dávali i lamy.

Půdu obdělávali inkové společně a to v tomto pořadí – nejdříve se obdělala půda božstva, potom půda nemocných, starých či jinak neschopných práce. Úplně nakonec se pracovalo na polích vlastních a Inkových. Úroda z polí božstva patřila kněžím, z Inkových polí byla živena armáda a Inkův dvůr. Přebytky se ukládali do státních sýpek pro chudší roky.

Když se nepracovalo na polích, museli se muži účastnit na stavbách silnic, mostů, pevností či chrámů. Ženy tkali a předli pro chrámy, vojsko a panovníka. Z těchto prací byli vyjmuti indiáni v dolech a řemeslníci. V dolech se dobývalo především stříbro používané pro běžné účely. Z cínu a mědi vyráběli bronz, zlato používali především pro ozdoby a obřadní předměty.

V incké říši žili a pracovali ještě lidé zvaní yanakuna, lišící se od ostatních oděvem a účesem. Nebyli považováni za rovnoprávné lidi a jejich otrocká příslušnost se dědila.

Sapa Inka

V čele státu stál panovník Sapa Inka. Inkovo rozhodnutí měla platnost zákonů bez možnosti odvolání. Panovník považoval sebe i své příbuzné za posvátné osoby. Svůj původ odvozoval od boha Slunce.

Nosil šat z jemné vlny – košile ke kolenům, na nohou měl bílé vlněné sandály a okolo pasu váček s kokou na žvýkání. Kolem hlavy měl posvátnou ozdobu - červenou stuhu upevněnou na spáncích, v uších velké zlaté náušnice a v krátkýh vlasech dvě vzácná ptačí pera. Nikdy si neoblékl dvakrát stejné oblečení a nejedl dvakrát ze stejné zlaté nádoby. Nesmělo se mu dívat přímo do obličeje a všichni, kdo se k němu přiblížili, museli mít na zádech břemeno jako symbol poddanství.

Měl mnoho manželek, mezi nimiž byly jak bohaté šlechtičny, tak nejkrásnější dívky z lidu. Zvláštní postavení mezi nimi měla tzv. oficiální manželka, která byla obvykle jeho sestrou. Vláda přecházela na syna této manželky. Nemusel to být ten nejstarší, spíš ten nejschopnější. Po Inkově smrti bylo jeho tělo mumifikováno a nastoupil nový Inka.

Inka měl spoustu úředníků, kteří mu pomáhali se správou říše. Byl zde Inkap Pantin Rimarik Kapak Apo, tj."kníže, který mluví za inku krále". Potom např. Tokrikoka "ten, kdo všechno vidí". Byl to hlavní kontrolor a pozorovatel. Měl za úkol oznamovat každé porušení zákonů a zvyků. Neměl ale výkonnou a soudní moc. K tomu byl určen Inkap Kamačinan watay-kamajok. Inka měl také svého osobního tajemníka. Uiksa Kasmakakona byli označováni lidé, kteří se těšili Inkovi přízně.

Školy

Školy byly pouze v hlavním městě, protože vzdělání bylo určeno jen nebohatším a nejurozenějším, kteří se později měli ujmout důležité funkce ve správě státu.

Asi čtyřleté studium na škole bylo věnováno studiu jazyka (státní řečí byla kečuánština), náboženství, kalendáři a dějinám. Následovala ještě zkouška vojenského rázu. Mladíci byly nejdříve zavřeni šest dní o kukuřici a vodě, a následně měli absolvovat běh o závod. Potom musel například deset nocí bez hlesu stát na stráži, či zhotovit luk, sandále a prak. Když všemi zkouškami úspěšně prošel, propíchl mu sám Inka uši a dovolil mu nosit náušnice, které podle délky a materiálu udávaly společenské postavení.

Náboženství

Nejvyšším církevním hodnostářem byl – hned po Inkovi - velekněz (většinou Inkův příbuzný), jehož úkolem bylo stále se postit a rozjímat. Při slavnostech nosil na hlavě zlatou pokrývku v podobě Slunce.

Nejdůležitějším božstvem byl Inti - bůh Slunce -, obvykle znázorňovaný jako kulatý, zlatý disk s lidskou tváří. Měsíc byl považován za ženu Slunce. Důležitou úlohu hrála také Matka země či bůh hromu a deště Intiillapa. Indiáni navíc oslavovali démony zvané huaca, či spíše místa, která obývala.

O posmrtném životě rozhodoval způsob, jakým člověk žil. Když žil dobře, dostal se do nebe, které se rozkládalo blízko slunce. Pokud hřešil, byl vypovězen do pekla uprostřed země. Příslušníci šlechty ale, bez ohledu na to jestli hřešili nebo ne, přišli vždy do nebe.

V hlavním městě žily ještě ženy, kterým se říkalo "Panny Slunce". Byly to nejkrásnější ženy země a podle svého původu se dělily na šest skupin. První byla složena z dcer vysokých hodnostářů, do druhé byly vybrány dívky z nižší šlechty a měly za úkol tkát látky a šít oděvy pro inku. Do třetí dcery hodnostářů, ve čtvrté byly zpěvačky, v páté krasavice z lidu a v šesté cizinky vykonávající hrubší práci. Dívky se v klášteře učily šít, přisluhovat při pobožnostech, po čase byly zasvěceni Slunci a zůstaly v chrámech nadosmrti, aby nikdy nespatřily muže a věnovaly se pouze náboženským obřadům. Ostatní se staly Inkovými ženami nebo je Inka přidělil jako manželky svým hodnostářům.

Indiáni se museli povinně do určitého věku oženit, a pokud se tak nestalo, určili to úředníci. A to tak, že se v určitý den každého druhého roku scházeli svobodní mladíci ve věku 24-26 let a svobodné dívky ve věku 18-20 let v hlavním městě svého kraje, kde je úředníci rozdělili podle svého. Manželství bylo nerozlučitelné a nevěra byla přísně trestána. Mužům to ovšem mohlo být vcelku jedno, protože mohli mít manželek víc, čehož pochopitelně využívali - především šlechtici, protože prostý Indián si nemohl dovolit mít na krku moc manželek.

Stavitelství

Kultura inků vynikla především ve stavbě měst a kvalitou staveb. Stěny byli z kamene s hliněnou maltou, ale spíš bez ní. Tyto kameny byly hodně nepravidelné, měly mnoho úhlů, ale přesto mělo zdivo tak bezchybnou vazbu, že se mezi ně (tak jako u egyptských staveb) dá těžko strčit čepel nože. I když stavba s mnohostěnnými kameny (kyklopské zdivo) byla náročná, má tu výhodu, že snadno odolá otřesům půdy. Okna a dveře byly lichoběžníkové. Domy prostých Indiánů byli jednoduché, vybudované z přírodního kamene s hliněnou podlahou a doškovou střechou z rákosu nebo slámy. Příbytky neměly okna a nízké dveře uzavírala zavěšená rohož. Uvnitř bylo pouze lůžko, žádné židle a stůl.

Mosty se zavěšovaly pomocí lan a agáve. Nejznámější most visel přes řeku Apurimaka od roku 1350 až do roku 1880. Závěsná lana spletená z tenčích byla tlustá jako lidské tělo a 50 m dlouhá.

Nejvýznamnějšími stavbami byly chrámy, paláce a civilní budovy kolem nádvoří canchas. Pevnosti měly dvojí nebo trojí klikaté stěny, které se jinak používaly také jako opěrné zdi u plošin a teras.

Města inků vznikala buď v průběhu dlouhých staletí (např.Cuzco), nebo podle plánu (např. Maccu Pichcu).

Maccu Piccu je asi nejznámější a nejzachovalejší město Inků. Od Cuzca je vzdáleno asi 100 km. Leží v těžko přístupném terénu v Andách (asi 2000 m n.m.), a možná proto uniklo pozornosti španělských dobyvatelů. Objevil ho H.Bingham až v roce 1911 a nazval ho "schodišťovým městem". Jeho rozloha je 13 km2. Po obvodu je obklopeno hradbami a z boků terasami. Kolem obdélníkového náměstí jsou seskupeny stupňovité stavby do obytných a kultovních čtvrtí. Nejvyšší bod města je Intihuatana, neboli "místo, kde se zastavuje Slunce". Stojí zde trojhranný sloup vytesaný do skály, na němž je něco jako sluneční hodiny.

Silnice

Inkové měli velice rozsáhlou síť silnic, takže se dalo snadno z každého důležitého města dostat do jiného důležitého města. Hlavní dva spoje směřují od severu na jih. Jeden podél tichomořského pobřeží a druhý horami. Hlavní silnice byly široké, přímočaré a pečlivě vydlážděné kamennými deskami. Na silnicích byly v pravidelných vzdálenostech (asi 5 km) kamenné domky, v kterých žily poslové (chasqui), kteří si štafetově předávali zprávy.

Tímto štafetovým způsobem dokázala zpráva urazit 250 km za den. Každých 20-30 km byla tzv. tampa – odpočívadlo, které sloužilo jako skladiště pro armádu se zásobami zbraní a potravin.

Lékařství

Kromě stavitelství měli Inkové zajímavé znalosti v medicíně. Prováděli trepanace (otevření dutiny kryté kostí – např. lebka, zub, kostní dřeň), znali různé způsoby narkotizace. Před operací byla pacientovi podávána opojná chicha (kvašený nápoj připravovaný z kukuřice), a potom žvýkal listy koky pro zmírnění bolesti. Hadí preparát měl léčit neurotické poruchy a sexuální impotenci, směs pavučiny a stromové kůry léčila rány, a včelí bodnutí byla proti revmatismu. Pro udržení bezvadného chrupu se na dásně přikládal kousek rostlinného kořene, rozžhaveného v ohni tak, až v něm šťáva kypěla. Dásně byly spálené, ale zuby vydržely dlouho. Inkové se vůbec dožívali vysokého věku.

Quipu

Inkové asi jako jediný stát takové velikosti v dějinách neměl písmo. Náhražkou písma bylo kipu – uzlové písmo.

Rozeznáváme dva druhy kipu. Statistické zaznamenávající zboží, obyvatelstvo atd., a historické, zapisující historická fakta, zákony a tradice. Základem kipu byla hlavní šňůra a na ní se navazovaly další přídavné šňůry a na ně ještě další upřesňující šňůry. Na šňůry pak byly vázány uzlíky. Jsou známy tři druhy uzlů – jednoduchý, složený a flanderský. Záznamy byly vedeny v desítkové soustavě, takže můžeme za sebou nalézt maximálně devět uzlíků - další už znamenal navázaní nové šňůry. Upřesňující váznam měla barva provázku. Na šňůrách bylo nalezeno 13 různých barev včetně odstínů. Některé provázky byly navíc spleteny ze tří vláken různých barev.

Znalost kipu byla vyhrazena odborníkům – kipu-kamajok. Funkce byla dědičná, aby byla zachována maximální odbornost. Základům kipu byli učeni už od raného dětství. Nesměli se splést - za chybu platili vlastní hlavou. Kipu se zhotovovala v několika exemplářích. Jeden zůstal na místě a ostatní se rozesílala vyšším nadřízeným. Kipu spadalo pod povinnosti Inkova tajemníka.

Přestože neměli písmo, dochovaly se v ústním podání básně a písně. Zachovala se dokonce incká dramata, i když se vedou spory o jejich původu. Nejznámější je drama Ollantay, známe teprve od 18.století. Mluví o vojevůdci Ollantayovi, který se zamiluje do dcery Inky Pačakutiho, což je nepřípustné. Dcera je odeslána do chrámu Slunce a Ollantay je vyhnán. Hra končí pro Ollantaye dobře. Pačakuti zemře a Ollantay dostane jeho dceru.

Keramika

Keramika byla celkem jednoduchá, inkové ji nějak zvlášť neobohatili. Nejčastěji se vyskytoval džbán zvaný aryballo s kuželovitě zašpičatělým dnem, oblou výdutí a protáhlým rozšířeným hrdlem.

Další typickou nádobou jsou keros - dřevěné válcovité nádoby s rytým nebo malovaným povrchem používané jen při obřadech. Jsou dva druhy kero – první byl jednoduchý válcovitý pohár, který se směrem nahoru rozšiřoval a druhý měl určitý tvar, většinou lidské nebo kočičí hlavy. Před příchodem Španělů byly keros zdobeny jednoduchými geometrickými vzory rytými do dřeva. Později už byly pomalovány scénami ze života inků. Technika, kterou jsou keros pomalovány, spočívá v nanášení speciální pasty složené z oxidů minerálů, včelího vosku a barviv na dřevo. Na obyčejnou keramiku se většinou používala barva černá, bílá a červená, na pozadí přírodní barvy keramiky.

Zlatnictví

Inkové měli velké množství zlata a pokrývali s ním dokonce fasády významných budov. Nejběžnějšími výtvory ze zlata byly nahé a strnulé postavy, nejspíše amulety. Ženy byly většinou ztvárněny se složenýma rukama a dlouhými ulízanými vlasy. Vyráběli se také nože zvané tumis ve tvaru půlměsíce s rukojetí uprostřed.

Oděv

Obyčejní lidé nosili jednoduchý typ tuniky z hrubě tkané látky z bavlny nebo vlny alpak. Tkanina se nazývala huasca. Uhlazenější a elegantnější látkou bylo cumbi vyhrazené pro vyšší vrstvy. Muži nosili unku – kratší tuniku bez rukávů asepnoutou na bocích. Ženy měli podobnou, ale delší tuniku ascu. Přes to se mohl obléct plášť (u mužů zvaný llacolla; u žen lliclla). Většina lidí chodila bosa, pouze zámožní lidé nosily sandály s podrážkou z kůže nebo agáve. Připravovat barvy a barvit sukno měli za úkol canticamayoc. Modrá, zelená, černá a fialová se připravovala z indigovníku, ze sadce žlutá a šedá. Oreláník barvířský dával oranžovou a červená se získávala z kořenů různých rostlin nebo hmyzu – červce nopálového (usušili se). Nebo taky z měkkýšů – murex.


webzdarma.cz